Kapitola první

 

(více v celém článku)


Černovlasý vysoký muž, na první pohled vypadající, že rozhodně nebude jen tak obyčejným člověkem, zrovna procházel po konožské hlavní třídě a s mírným úsměvem na rtech pozoroval výlohy jednotlivých obchodů. Černočernýma očima projížděl přes vitríny a zboží, které v nich nabízeli, ať se jednalo o oblečení, nebo třeba drahé šperky. Do zad mu pražilo příjemné červencové podvečerní slunce, které jej před několika málo okamžiky donutilo sundat sako černého obleku, přesně šitého na míru, a složené si ho hodit přes rameno. Nyní tak sebevědomou chůzí kráčel pouze v perfektně nažehlené, světle modré košili a černých upnutých kalhotách.


Normálnímu kolemjdoucímu by se mohlo zdát, že je snad až přehnaně namyšlený a že si o sobě myslí, bůhvíjak není lepší než ostatní. Možná, že tomu tak opravdu bylo. Ale možná to taky mohlo být jen jejich klamné zdání.


Nestávalo se moc často, že by Uchiha Itachi, starší syn majitele rozsáhlé sítě bank, Uchihy Fugaka, chodil domů z práce pěšky. Ten den se mu ale bohužel porouchalo auto, a tak mu nic jiného nezbylo. Ne, že by mu to nějak vadilo. Procházky měl vždycky moc rád. Jistě, jezdit po městě v černém Lamborghini bylo sice taky super, ale čas od času neškodilo, se trochu protáhnout a nadýchat se čerstvého vzduchu. V poslední době měl bohužel tolik práce, že o něčem takovém, jako byla obyčejná pěší chůze ve volném čase, si mohl nechat jenom zdát. A tak byl za tuhle možnost dost vděčný.


Zrovna procházel kolem jedné ze zapadlejších uliček, když si všiml, že na jejím rohu se nacházel obchod s hodinkami. Sklonil hlavu, aby se zadíval na ty svoje, které se mu vyjímaly na levém zápěstí. Ještě stále sice vypadaly jako nové, ale v jednom z rohů byla malá, téměř neviditelná prasklinka, která se objevila hned poté, co mu hodinky nějakým nedopatřením spadly na zem.


Několikrát zamrkal, v duchu přemýšleje, jestli je opravdu nutné, nechat je kvůli takové malé nedokonalosti hned opravovat. Rozhodl se téměř okamžitě. Nesnášel nedokonalosti, a proto vypjal hruď a zamířil si to rovnou ke dveřím krámku. Když už byl až u nich, natáhl ruku k mosazným madlům, aby si otevřel, když ho najednou vyrušil hlasitý zvuk z postranní uličky.


Rychle, jako kdyby se snad lekl, otočil hlavu směrem, odkud se ten zvuk nesl a s bříšky dlouhých prstů, zlehka se dotýkajících o madla, strnul na místě. Černýma očima vyhledal, co ten kravál mohlo způsobit. Temnými hloubkami přejížděl přes popelnice, které byly tak plné, že nedokázaly pojmout všechny odpadky, až se některé z nich válely po zemi. Trochu nakrčil nos, jako kdyby se mu snad myšlenka nepořádku neuvěřitelně příčila. Ignoroval fakt, že prodavačka obchodu na něj nechápavě zírala skrze výlohu, nechápajíc, jestli se tedy odváží vstoupit, či nikoliv.


Itachi nevěděl, proč to v ten okamžik nenechal být a dokonce i v budoucnu si častokrát říkával, proč přesně se rozhodl, ignorovat veškeré svoje instinkty, které na něj ze všech koutů mysli volaly, že muž jeho postavení by do takové zapadlé, špinavé a odporné ulice prostě neměl chodit, a proč se tam vydal. Místo toho, aby nad tím jen pokrčil rameny, upustil od myšlenky, nechat si hodinky opravit a vydal se do toho temného průchodu.


“Haló?” zvolal tiše, snad jako kdyby se bál, že toho, co před malou chvílí spatřil, snad vyplaší. Netušil proč, ale najednou se blížil k odrbanému, dosti páchnoucímu bezdomovci, který se ukrýval mezi dvěma o moc ne lépe vonícími kontejnery. Seděl skrytý v něčem, co vypadalo jako provizorní pelech z kartonů od krabic a krčil se, snad jako kdyby ani nechtěl být spatřen. Dlouhovlasý sevřel ruce v pěst a zcela tak potlačil veškerý pud sebezáchovy. Očima rychle přejel přes něco, co vypadalo jako transparent s nápisem Pomozte, prosím, a když už byl až u stavení, skrčil se, aby v té tmě na toho muže lépe viděl.


Díval se na toho člověka, který jen dychtivě kroutil hlavou, snad jako kdyby nesouhlasil s tím, co Itachi právě dělal, a něco si pro sebe tiše mumlal. Byl celý otrhaný, kdysi dlouhé, nejspíš zlaté vlasy měl zacuchané a špínou zplstnatělé. Tvář mu kromě malých ranek a odřenin pokrývají husté vousy. Celý se třásl a vypadalo to, že není úplně tak při smyslech. Prostě normální, odporný bezdomovec, od kterého by každý člověk se zdravým rozumem chtěl dát ruce pryč a co nejrychleji zmizet.


Černovlásek to ale neudělal. Něco v jeho roztřeseném hlase mu připadalo povědomé. Jako kdyby tenhle tón hlasu už někdy slyšel, jen trochu jiný, naplněný arogancí, spokojeností a radostí.


Snad jako kdyby…

V ten okamžik se muž rychle otočil a ledově modrými hloubkami se podíval do těch jeho.


Itachi zalapal po dechu a šokovaně vykulil oči.




Před deseti měsíci...



Když Itachi dorazil do soukromého apartmá, jež se nacházelo v nejvyšším patře mrakodrapu, který vlastnila rodina jednoho z jeho přátel, měl už malé zpoždění, což velmi dobře poznal díky tomu, že zábava byla už v plném proudu. Stačilo, aby strčil klíčky do zámku a odemkl, aby téměř okamžitě zaslechl bujaré veselí ostatních mužů a žen místní smetánky. Ústa se mu roztáhla do pobaveného úšklebku, když zaslechl hromové volání nejspíš již napůl opilého Hidana.


Místo toho, aby si sundal boty nebo koženou bundu, pokračoval rovnou dál krátkou chodbu, která ho o pár chvil později zavedla do prostorného, draze vybaveného obýváku. Uprostřed byla podlaha o půl metru snížená, až to vypadalo jako prázdný bazének, kde byl místo vody veliký gauč s konferenčním stolkem, plným jídla a alkoholu. Kousek od něj se nacházel bar, kde si momentálně povídalo několik jeho známých. Zpovzdálí hrála jemná, jazzová hudba a perfektně tak podtrhává tlumené světlo celé místnosti, a dodávala jí jakousi zvláštní, intimní atmosféru.


“Itachi! Konečně jsi dorazil! Zase jsi nás nechal čekat tak dlouho!” zařval jeho směrem bělovlasý kamarád a zazubil se. Seděl na obrovském, koženém gauči, v jedné ruce držel sklenici s medově zbarveným alkoholem a  druhou přidržoval osobu, která se mu lascivně a na Uchihův vkus až trochu moc promiskuitně vlnila na klíně.


Černoočkův úsměv povadl, když spatřil, jak dlouhovlasý blonďák zrovna olizuje mužův krk a vůbec mu není trapné, že kdesi kousek od něj, stojí u baru jeho momentální přítel. Partner. Nebo co za divný vztah to mezi sebou vůbec měli.


“Čau,” pozdravil jenom, dlouhým obloukem je obešel a vyrazil přímo za Sasorim, který z barové židličky shlížel skrz prosklenou zeď na noční město a sem tam se zapojil do hovoru s modrovlasou Konan a jejím opiercingovaným přítelem. Když už byl až u nich, kývl na každého z nich na pozdrav a pak očima hodil směrem ke skotačící dvojici. “Tobě to jako nevadí?”


Rudovlásek se otočil a pak jen pokrčil rameny. “Máme celkem volný vztah. Nevadí mi, co dělá a on se naopak neptá, když si sem tam vyrazím s někým jiným,” pousmál se úlisně.


Uchiha tohle nechápal, ale rozhodl se, že se k tomu nebude vyjadřovat. Sasori byl další z jeho dobrých přátel a stejně jako všichni tady, i on se řadil ke smetánce, která měla až nechutně bohaté rodiče, s výjimkou Hidana, kterému se z hlídače obchoďáku povedlo během jednoho roku až podezřele rychle vydělat hromadu peněz. Každému bylo jasné, že to, v čem jel, asi nebylo úplně legální, ale nikdo z nich se ho na podrobnosti neptal. Proč taky?


“Však on jen žárlí, že o něj bych si nikdy neopřel ani kolo,” zvolal z bělovláskova klína blondýn s arogantním úšklebkem na rtech. Koukal přímo do Itachiho očí, jako kdyby to snad byl pes a on se jej snažil co nejvíc rozzuřit, přičemž mu ve tváři hrál pobavený výraz. Ručkou s drobnými prsty si projel dlouhé, plavé vlasy a několikrát svůdně zamrkal. “Promiň, zlato, ale ty tenhle zadek nikdy nedostaneš.”


Jindy ledově chladný Itachi silně stiskl ruce v pěst. Chvíli mu trvalo, než se uklidnil, ale nakonec ho jen probodl temným pohledem a s nezájmem odsekl. “Ne, díky. Nemám chuť chytnout nějakou pohlavní chorobu. To bych rovnou mohl jít do bordelu a najmout si levnou šlapku. Vyjde to nastejno,” vypustil a potěšně se pousmál, když spatřil, jak se jeho tvář z čista jasna zkřivila zlostí.


Žádné komentáře

Leave a Reply

Blogger news

Blogroll

About